Blog

Počátek Tarotu je tradičně v Egyptě v 78 pozlacených zobrazeních, které tvořily tzv. Thothovu knihu. Byly opravdovými archetypy nesoucími vesmírná poselství a klíče k duchovní realizaci. Základem pro pochopení tarotu je Kabala, která společně s magickými texty – Claviculami – spadá do její praktické části. Dvaadvacet karet Velké Arkány reprezentuje stejný počet písmen staré hebrejské abecedy, které zase symbolizují cesty v kabalistickém stromu života. „Je to dvacet dva obrovských sil, které pomáhaly utvářet vesmír, a které jsou archetypicky znázorněny právě ve Velké Arkáně.

Popisují hluboký vnitřní proces a pouť naší duše. Osobně používá tarot Marseillský, protože patří k těm nejpůvodnějším – jeho historie sahá ke konci 14. století. „Význam na kartě má každý detail, barva, pozice figury, to, na jakou stranu se dívá, nebo třeba tvar jejího klobouku a šatu. Karty pracují s úrovní duchovní, mentální i fyzickou.

 
Studie karty XIX - Slunce

Nejprve si popíšeme, co na kartě vlastně vidíme:




Slunce reprezentuje vítězství nad Věží (XVI), slunce má totiž 16 paprsků a na zemi vidíme dva žluté oblázky, podobně jako u Věže. Tyto oblázky už tu ale mají žlutou barvu: byly zvednuty a správně použity. Žlutá barva v Tarotu symbolizuje vědomí, inteligenci, rozumem pochopenou a řízenou akci. Ukazuje na energii pochopenou, integrovanou a dobře použitou pro naše účely, která už nese své ovoce. 

Materiální konstrukce, kterou reprezentuje zeď, ukazuje, že vše leží na základech intelektuálních - myšlenkových. Vše je nejdříve potřeba promyslet a pak jít do akce. Cihličku po cihličce, vše je možné díky inteligenci (žluté cihly) a až na samém vrcholku je vidět konkrétní fyzická akce (poslední červená vrstva zdi).

Okvětní lístky, které ze slunce padají, ukazují na energii, kterou tuto vyzařuje. Lístků je 13, čímž odkazují na kartu XIII - Smrt. Karta Slunce je ty jakýmsi protipólem Smrti, je to ochrana před jejími negativními účinky.

Děti na kartě jsou stejného pohlaví, ukazují tak na perfektní soulad. Jeden chlapec se dotýká solárního plexu druhého chlapce: bodu, kde se nacházejí naše emocionální energie a naše síla. Druhý se zase dotýká jeho zátylku: bod naší rovnováhy a zranitelnosti. Mají tak mezi sebou perfektní důvěru a harmonii. Chlapci také reprezentují původní čisté kreativní síly. Jejich rozkročený stoj na žluté zemi symbolizuje propojení s léčivými a regenerujícími zemskými silami. Jejich modré bederní šátky ukazují na zdravou a harmonickou sexualitu.


Co tato karta přináší?

Vitalitu, radost ze života, optimismus, konstruktivní myšlení a úspěch ve všech rovinách. Penězům je dávána správná hodnota: užít si jejich efekt, aniž bychom se jimi dali zotročit nebo je považovali za cíl našeho snažení. 

Ukazuje také například na šťastný svazek, manželství, vzájemné obohacování a naplněný život. Ukazuje na veliký potenciál v intelektuální oblasti, umění soustředit své síly tam, kam potřebujeme a triumf nad životními zkouškami. Má v sobě potenciál slávy, ocenění a uznání. Dává dobrou práci, vitalitu, dobré zdraví a regeneraci nebo vyléčení, poznání a duchovní osvícení.

Pokud ji máte ve vaší linii života (hlavně na první pozici) dává určitou predispozici k medicíně a léčení, nebo k práci v oběhu financí.

Ani v obrácené pozici (pokud se objeví hlavou dolů) není negativní, ale energie je více materialistická a egoistická, možná až příliš hrdá. Může ukazovat na ztrátu peněz. Vždy záleží na kombinaci s okolními kartami.

Moc se mi líbí věta skladatele McGlashana z knihy The Creative Process, kterou cituje Sallie Nichols v knize Jung a tarot: "Ovzduší radosti není nějaká daleká země kdesi v oblacích, ale nový způsob zakoušení známého světa."

Sallie Nichols také podotýká, že nahé děti symbolizují archetypální Self, kde se skrývá naše prapůvodní spojení s božstvím a s transcendentním životem.

Tato karta ukazuje uvědomění. Obě děti tak symbolizují také uvědomění si toho dobrého i špatného v nás, tmavých podvědomých a světlých zpracovaných stránek, protože to je ten první krok k přijetí a k cestě z bludiště ven.

Základem je vědomá konstantní vědomá práce, krok na krokem, stejně jako cihličky na vystavěné zdi.

 
Kabalistické souvislosti:

Písmeno Caph hebrejské abecedy - כ
Smích
Slezina
Znamení Ryb (období tohoto znamení)
Zlatá barva
Peridot
Léto
Vůně skořice
Olivovník
Krahujec
Suché a teplé podnebí
V kabalistickém stromu se nachází mezi Sefirou 8 (Hod - Záře) a 9 (Yesod - Základ)


Odvrácená strana č. 19:

Potměšilost, pomatenost.
 

Pokud byste se rádi dozvěděli, jaká je vaše Linie života, a dostali odpovědi na důležité otázky, na konzultaci se můžete objednat zde.
Výklad můžete darovat i blízké osobě ve formě poukázky.

Dnes se s vámi podělím o druhou část a rozuzlení pohádky. Doufám, že vám pomůže zpříjemnit tyhle společné chvíle s rodinou :D nebo třeba zažehne očka vašemu vnitřnímu dítěti.

Za ilustrace opět děkuji Dyno Buričovi.

Modrý poklad 

2. část 

Jenže motýl už se neobjevil. Rolník přemýšlel, co bude dál dělat, jak uživí rodinu. Vybavil si, že jako malý kluk rád kreslil. Za chvíli už držel tužku a papír a dal se do práce.

Šlo mu to tak dobře, jako kdyby byl tužku nikdy neodložil. Nakreslil motýla. Pak tvář své ženy. Linky se kroutily samy od sebe a stáčely se po papíře.

Druhý den se vydal do vesnice, vystavil svá díla a začal kreslit na přání. Světe div se, něco si vydělal. A další den zase. Maloval lidi a prales, řeku a zvěř, nebe i hvězdy.

Pak už za ním lidé chodili sami. Postupně si tak vydělal víc než prodejem banánů a plantáž prodal. Jednoho dne mu Moraima řekla: „Diego, vzpomínáš si na tu krádež banánů? Bylo to snad to nejlepší, co nás mohlo potkat!“

„Asi máš pravdu, má lásko,“ zamyslel se Diego. Kdepak asi teď poletuje jeho modrý přítel? Večer se potom s rodinou snažili uhádnout, co se to tenkrát stalo. Možná si motýli z banánů udělali houpačku, nebo z nich vyřezali malé totemy. Nebo snad banánům narostly malé nožičky a odcupitaly si do hloubi džungle.

Když se Diego další den vzbudil, líně se protáhl, protřel oči a k jeho velkému překvapení na něj koukal obrovský tyrkysový motýl!

Nevěřícně zamrkal, aby se ujistil, že je vzhůru, ale motýl seděl na okraji postele a mával na něj křídly. Diego se rozhodl, že tentokrát ho určitě uletět nenechá a vydal se na cestu.

Vypadalo to, že ho motýl opravdu někam vede, že mu chce něco ukázat. Šli pryč od vesnice, podél řeky, malým porostem až do hustého lesa. Diego šel jako ve snu. Vzdálil se od známých míst, ale srdce mu říkalo, že jedná správně, že se nemusí bát.

Ušli takhle nějaký kus cesty a rolník se na chvíli zastavil, aby nabral dech. Když pak zvedl hlavu: ouha! Motýl se mu ztratil z dohledu. Začal se rozhlížet okolo sebe, ale neviděl nic jiného než samé kořeny a listy. Liány visely ze všech stromů a prolínaly se do nejroztodivnějších variací, jako by to byly neposedné vlasy paní džungle.

„Kam teď?“ zeptal se sám sebe a dodal: „Neměl jsem se zastavovat!“ Kolem dokola byl jen potemnělý prales, který nenechával proniknout sluneční paprsky. Diego nedaleko uviděl vyšší skálu a rozhodl se na ni vylézt, aby se trochu zorientoval.

Jak se tak blížil, všiml si, že se skála třpytí. Její zlatavé odlesky a modré tóny se mísily se stíny stromů a Diego si byl moc dobře vědom, že to není jen tak obyčejná skála. Když vylezl nahoru, padl mu do oka malý vytesaný oltář. Vlastně to byla taková šipka, jasně ukazující jedním směrem.

Mladý muž nezaváhal a tím směrem se vydal. Netrvalo dlouho a došel k malé mýtině, která prosvítala mezi stromy. Měla totiž úplně jinou barvu než okolí a zdálo se mu, že se z ní linula zvláštní záře. Našlapoval tiše a opatrně.

Vtom spatřil modrého motýla. Vynořil se před ním a vesele poletoval, nejspíš měl také namířeno za podivným světlem. Panovalo tu zvláštní ticho. Brzy viděl dalšího motýla a pak ještě dalšího.

Pomalu se před ním otevírala nádherná zelená louka, posetá stovkami drobných květin, jako nějaký vzácný zlatý koberec protkaný všemi barvami, které matka příroda stvořila.

„Kde se to tu vzalo?“ pomyslil si pro sebe Diego. Připadalo mu, že květiny něco šeptají, vyluzují, že tu ze všech stran zní melodie. A ta krásná vůně... Diego se zkusil štípnout. Bolelo ho to. Dostal trochu strach, jestli náhodou není nezvaným hostem.

Už už se chtěl pomalu otočit a vydat se zpátky, když vtom odněkud přilétlo hejno motýlů. A z druhé strany další. A pak ještě další. Najednou se objevilo takové množství motýlů, že snad zakrylo celou louku i s oblohou. Všude se to modralo a třepetalo, všude samá křídla a lehký bzukot.

Celá mýtina se změnila v jeden úžasný motýlí rej. Nebo spíš omamný tanec. Diego si všimnul, že to, co nejdřív vypadalo jako naprostý chaos, začíná dostávat určitou formu, že se před ním rodí něco obrovského a nevídaného!

Začal pociťovat posvátnou úctu. Jasně, to musí být ta magie, o které mu kdysi vyprávěl stařec! Třásla se mu kolena. Neuvěřitelné množství motýlů se proplétalo a splétalo v pramínky, v prameny a proudy. Před ním se objevilo tělo, potom tvář. Byla to žena.

„Jmenuji se Sajumi,“ ozvalo se mocným melodickým hlasem odkudsi ze středu modrého víru.

Diego cítil, že se nechává unést záplavou nebeských křídel a zapomíná na strach. „Nemusíš se mě bát,“ usmála se obrovská tvář před ním, „nic ti neudělám. Vlastně ti dlužím omluvu.“ Diego chtěl něco zakoktat, ale nepodařilo se mu ze sebe vydat ani hlásku.

„Opravdu,“ pokračovala Sajumi, „před rokem mí motýli vzali všechny tvé banány. Vlastně jsem ti to chtěla vysvětlit už dávno, ale zahnal jsi mého posla pryč.“

„M-moc se omlouvám,“ vykoktal konečně Diego.

„Potřebujeme je na přípravu kouzelného nápoje,“ pokračoval silný hlas, „mícháme ho s nektarem z bílých orchidejí a prachem z posvátné skály. Potřebujeme na to ty nejlepší banány,“ usmívala se Sajumi.

„Chtěla bych ti za to poděkovat a věnovat ti trochu našeho kouzelného nápoje. Je to mocný lék, který všechno zacelí, všechno zahojí,“ kývla Sajumi.

„Doneslo se mi také, že jsi díky tomu objevil daleko větší poklad. Našel jsi v sobě vnitřní sílu a rozkryl talent, který ti byl dán. To umí jen odvážní jedinci.“

Diego jen nevěřícně přikyvoval, omámen mocným kouzlem Sajumi a jejích slov. „Teď se klidně vrať domů, ale nikomu prosím neříkej, co jsi tu dnes viděl. Jinak kouzlo ztratí na síle. Schovej to ve svém srdci a vrať se k tomu tolikrát, kolikrát budeš chtít.“

„Děkuji, udělám to,“ zašeptal Diego. „A pamatuj,“ dodala Sajumi, „klíčem ke všemu je láska.“ „Láska… láska…“ rozeznělo se po celé louce, protože motýli se znovu dali do pohybu a mladá bohyně se začala rozpíjet.

Před Diegem se znovu roztančily všechny barvy, modrý rej a nebeské třepotání.

„Láska, láska,“ odráželo se od trávy a stromů okolo, rezonovalo i s tou nejmenší součástí pralesa, který ji pohlcoval a zase vydával zpět.

Diegovi připadalo, že vlastně neexistuje nic jiného než láska, že je úplně všude okolo, jen to tak nikdy předtím neviděl…

Nevěděl, jestli tam stál hodinu, nebo hodin několik. Nakonec zmizel i poslední modravý motýl, po Sajumi a celém tom zjevení ani památky.

Diego se obrátil a vydal se zpátky k domovu. Cítil, jako by v něm něco zářilo. Něco, co už nikdy neztratí. Chtěl to vepsat do svých obrazů.

Doma už ho nedočkavě čekala žena s dětmi a hliněný džbán s modrým nápojem. Diego je všechny přešťastně objal a věděl, že ať už se stane cokoliv, nikdy mu nebude chybět láska. A s tou dokáže všechno.

Už nějakou dobu cítím potřebu vrátit se k psaní a k jedné pohádce, kterou jsem napsala před skoro třemi lety.

Rozdělím ji na dvě části a v dalším článku bude její pokračování a konec. Přikládám ilustrace, za které takhle znovu moc děkuji kamarádovi Dyno Buričovi. Píše pohádky a skládá písničky: vydal třeba tuhle knížku.

Myslím, že se v tomhle období opravdu hodí, symbolicky dává naději a ukazuje, že právě nějaké těžké a krizové období je často to nejlepší, co si můžeme přát. Nutí náš totiž ke změně a vytahuje naše skryté dary a poklady.

Pojďte se aspoň v myšlenkách přenést do peruánské džungle, poslechněte si její šelesty a zvuky a nechte na sebe sálat její teplo. Tady je pohádka Modrý poklad:

"MODRÝ POKLAD aneb Kdo se skrývá v srdci džungle?

Nedaleko města Iquitos žil mladý a urostlý rolník Diego.

Měl svou chýši, ženu a děti. Každý večer společně naslouchali zvukům v džungli, aby věděli, co je čeká.

Tak třeba když se ozýval spokojený šelest houpajících se opiček, věděli, že se není čeho bát. Ale jakmile slyšeli starostlivé halasení papoušků, poznali, že přijde silná bouře.

A protože se dovedli s přírodou dorozumět a měli se rádi, žili si tam spokojeně. Až jednou… Diego pěstoval banány. Nejradši měl takové malé, žluté, protože byly nejsladší. Jeho dva synové však milovali banány červené. Byly tak dobré! Daly se smažit nebo vařit a měly přesně takovou barvu jako obloha, když večer zapadalo slunce. Doma jich nikdy nebylo dost.

Jednoho dne řekla Moraima, Diegova žena: „Diego, už nemáme žádné červené banány a kluci mají hlad. Přines mi jich prosím tolik, kolik uneseš.“ „Dobře, hned jsem zpátky, srdce mé!“ odpověděl jí Diego. A protože už mu taky kručelo v břiše, rychle se vydal k plantáži.

Pískal si do rytmu a vesele pochodoval trávou, když vtom jako by do něj uhodil blesk: nikde žádné banány!!! Ani malé, ani velké, ani žluté, ani červené, ani modré ani zelené, zkrátka kde nic tu nic. Zůstal zkoprněle stát před svou plantáží a vůbec nevěděl, co si o tom má myslet. Spletl si snad cestu? Nebo to byl nějaký vtip?

Myšlenky se mu vířily hlavou. Začal palmy zkoumat. Díval se na zem, jestli třeba nezahlédne něčí stopy, ale nebyly tam. Pozoroval oblohu a koruny stromů, jestli se tam někdo neschovává, ale všechno vypadalo naprosto nedotčeně. Jediné živé stvoření, které zahlédl, byl velký motýl s nádhernými modrými křídly, které probleskovaly mezi zelenými listy jako kapky vody.

Motýl poposedával ze stromu na strom, otevíral a zavíral svůj modrý diamant, dokonce se pak i Diegovi posadil na rameno. To rolníkovi přišlo trochu zvláštní, protože normálně byli motýli velmi plaší. „Ty jsi něco viděl? Něco se mi snažíš říct?“ zeptal se ho. Ale motýl nic, mluvit neuměl.

Diego se ještě jednou zadíval na motýla, ale ten hned rychle odletěl. Mladý muž tam ještě chvíli stál, ohromen tím, co se stalo, i nestalo. Rozběhl se pak domů a už z dálky volal: „Moraimo, Moraimo! Stala se katastrofa, nebo snad krádež století! Zmizely nám všechny banány!“

Moraima si nejdřív myslela, že je to vtip. Když pak ale viděla zoufalý výraz svého muže, tázavě na něj kývla. Diego se mračil a řekl: „Víte co, pojďte se radši všichni podívat, jak se věci mají. Sám bych si chtěl myslet, že to všechno byl jenom sen.“

Všichni se tak rozběhli na plantáž a brzy zůstali s otevřenou pusou stát. Namísto krásných žlutavých hroznů na ně vykukovaly holé listy, samý šum a samý vánek, který jimi lehce pohupoval. Po banánech jako by se zem slehla. A hlavně, všechno vypadalo úplně v pořádku, nikde nebyly známky toho, že by banány někdo nosil, vozil nebo táhnul, byly prostě jen otrhané. Společnost jim dělal pouze ten krásný motýl, který tam prve poletoval.

„Co teď budeme dělat?“ zeptala se ustaraně Moraima a chtělo se jí brečet. Už si představila, že nemají co jíst, ani za co jídlo směnit. Synové ji objali a utěšovali, že se určitě nějaký viník najde, že to přeci není jen tak.

„Dojdu koupit trochu rýže,“ odpověděl na to Diego, „mám ještě nějaké úspory, tak se zařídíme.“ Vydal se směrem k vesnici. Nemohl teď myslet na nic jiného, než na to, jak nakrmí svou vyhládlou rodinu. Taky se chtěl poradit s místním stařešinou, co si o tom všem myslí.

Šel rychlým krokem pěšinou podél řeky, když vtom měl neodbytný pocit, že ho někdo sleduje. Rychle se otočil a k jeho překvapení to byl zase ten velký modrý motýl! „Co mi chceš? Víš snad, kdo to udělal?“ A když na to motýl nic neodpověděl, Diego na něj naštvaně sykl: „Jestli mě chceš celý den otravovat a nemáš nic lepšího na práci, radši se mi kliď z cesty, protože já mám naspěch.“ A motýl opravdu odletěl.

Diego koupil rýži a vydal se za starcem, který žil na druhém břehu řeky. Říkalo se o něm, že je mu sto deset let a že toho zažil a viděl právě tolik, jako měl vrásek v obličeji. Někteří se ho i trochu báli, ale zatím prý na všechno dokázal najít odpověď.

Diego překročil most a zavolal: „Yupe, Yupe! Jsi tu?“ tak se totiž starý muž jmenoval. Nikdo se neozval. Diego pomalu kráčel trávou, pozorně sledoval jakýkoliv pohyb, ale viděl jen líně rozvalené ještěrky.

„Yupe, můžu si k tobě dojít pro radu?“ zavolal. Vtom se ozval skřípavý hlas, připomínal něco mezi vrzáním dřevěné podlahy a hukotem kamenného mlýnku: „Jsem tady, Diego, pojď ke mně dovnitř.“ Diego chvíli váhal, než do chýše vstoupil, ale pomyslil na svou rodinu a vykročil.

„Ahoj, Diego,“ ozval se ten vysoký a třesoucí se hlas, „už tady na tebe čekám“. „Jak to? Copak víš, co mě k tobě přivedlo?“ zeptal se překvapeně Diego. Konečně zahlédl malého vrásčitého staříka. Byl hrozně hubený a ověšený všemi možnými náramky a náhrdelníky. Vypadalo to, že na něm chřestilo úplně všechno. Oblečení, šperky, kosti i hlas. Na sobě měl tmavě modrou tuniku, vlasy a vousy šedivé jako skomírající popel.

„Ano, vím to, můj milý. Už jsem si říkal, že jdeš nějak pozdě,“ odpověděl stařec, „víš, stává se to jednou za padesát let.“ „Takže, co se stalo?“ skočil mu Diego netrpělivě do řeči. Říkal si, proč ho na to stařec neupozornil, když už o tom dopředu věděl. „Pomalu a jistě, můj milý, nespěchej na mě. Musí se mi chtít vyprávět,“ odpověděl mu stařec. Rolník se omluvil a vyčkával. „Pojď, sedneme si ven k ohništi,“ vyzval ho stařec, „určitě si nás nějaká odpověď najde.“

Mladý muž tedy následoval starého ven a rozžehl plamen. Venku už se mezitím setmělo. Odvážné jazýčky začaly mlsně tancovat noční oblohou, chtěly se vyšplhat až ke hvězdám, ale zároveň nemohly opustit ohniště, protože by zhasly. Sváděly tak neustálý a zuřivý boj. „Skončí to jednou?“ pomyslel si nahlas Diego. „Ano, jednou…,“ odpověděl mu Yupe, „ale na nebi se ještě vystřídá mnoho hvězd, než tomu tak bude.“

„Víš, stává se to každých padesát let,“ zopakoval stařec, „v naší nebo v okolní vesnici, ale pokaždé na jiném místě. Přes noc zmizí obrovské množství banánů, úplně beze stopy. Jako by silou nějakého mocného kouzla.“

Diego jen horlivě přikyvoval. „A ono to vlastně kouzlo je, nebo spíš pradávná magie matky džungle,“ pokračoval vrásčitý muž. „Pověz mi, neviděl jsi poblíž tvých stromů krásného motýla?“ „Ano,“ dychtivě souhlasil Diego, „sledoval mě i cestou sem, ale poslal jsem ho pryč. Myslel jsem, že se mi vysmívá.“

„To od tebe nebylo právě moudré,“ řekl stařec, „to oni totiž vzali tvoje banány.“ „Cože, motýli?!“ vykřikl nevěřícně Diego a pomyslel si, že věk už se na starci přeci jen podepsal.

Vrásčitý muž se začal smát: „Nu, pověděl jsem ti, co vím. Jak s tím teď naložíš, už záleží jen na tobě.“ Diego poznal, že se opět unáhlil. Hloubavě se zadíval do tančících plamenů. Dokonce se mu zdálo, že v ohni vidí motýlí křídla, která se rozevírala a zavírala, pomalu a elegantně, jako by ho k něčemu zvala…

Měsíc roztál a kapal do vyhládlého ohniště. Modrá a smetanová barva luny se vpíjela do plamenů a konejšivě je uklidňovala. Na chvíli přestal ten věčný boj a všechno bylo v míru. Nesčetné odstíny ohniště připomínaly odlesky oněch křídel, nebo snad ještě něčeho jiného…

Starý muž se pak rychle zvedl, ani se neotočil. „Mockrát ti děkuji, Yupe!“ stačil ještě rychle zakřičet rolník. Když potom pohlédl zpět do ohně, to úžasné představení bylo u konce. Diego si slíbil, že na tu krásu nikdy nezapomene. V duchu ještě jednou starci poděkoval a vydal se domů.

Tam už si o něj dělali trochu starost. Když jim pak Diego vyprávěl, jak u starce pochodil, zasněně ho poslouchali. Až ke konci jeho synové vyprskli smíchy: motýli… a banány? No kdo to kdy slyšel! Ozývalo se samé hahaha a chichichi a všichni byli v dobré náladě, jako kdyby se snad vůbec nic nestalo. Šli potom docela spokojeně spát. Ani si u toho jásotu nevšimli malého a tichého návštěvníka. Hádejte, kdo to byl.

Další den se pak rolník rozhodl, že zkusí modrého elegána vyhledat. Jenže – nemohl ho najít. Hledal na plantáži, na cestě do vesnice, u řeky i doma. Nic. Jako by se po něm země slehla. Diego z toho byl trochu zklamaný. Jak má té záhadě přijít na kloub sám? "

Doufám, že jste si aspoň chvíli odpočali u čtení a v dalším článku se dozvíte, jak to vlastně s Diegem dopadlo a jak tu záhadu vyřešil :)

Ahoj, zkoušeli jste někdy naladit tu správnou stanici v rádiu?

A co takhle zkusit se vyladit na tu správnou frekvenci sám/sama v sobě?

Většina z vás asi ví, že jsme stále v Peru. Opět v karanténě. Týden před naším odjezdem v únoru padla první karanténa a zůstali jsme o něco déle.

A jaká ta karanténa v Peru je? Byla vyhlášená v neděli večer s platností od pondělí, čas na přípravu nulový. Nakonec z toho byly více než tři měsíce. S vojáky v ulicích, děti nesměly z domu ani na krok, zavřené bylo všechno krom potravin a lékáren.

Pro mě to nejdřív bylo moc fajn, takové prázdniny, byly jsme spolu jako rodina a užívali jsme si to. Máme tu malý dvorek, kam dopoledne svítí slunce a moc milé pronajímatele, navzájem se zveme na naše pečené výtvory.Tři měsíce bez přírody jsou ale dlouhé, všichni už jsme byli trochu nervózní, přeci jen jsme tu měli být jen dva měsíce a moc věcí s sebou nevzali. Hry, vyrábění, materiály…

Jak pak člověk ocení bezva animované série na Netflixu a jógu pro děti na Youtube (jen se mnou se jim moc nechce :D) Byl to takový ponor do sebe bez nějakých „materiálních“ rozptýlení a moc zajímavá zkušenost. Postupně začít vycházet ven bylo opravdu osvobozující, a přitom to byly pouhé tři měsíce… Děti jsou mými hrdiny.

Proč jsme psala o rádiu? Teď tu totiž virus docela zuří, vlastně mnohem víc než předtím. Denně úmrtí a četná nakažení. Zubatá se nevyhnula ani mladým lidem.

Celá část peruánské rodiny žijící v Cuscu je bez práce, protože pracovali v turismu (z kterého tady v Cuscu žije většina lidí). Kdyby na to měl člověk pořád myslet, asi by upadl do těžké deprese a začal by ronit slzy. Proto je myslím tak důležité vědomě se naladit na něco lepšího a pozitivnějšího.

Včera jsem si s dětmi šla hrát na dvorek. Je tam slyšet rádio starého pána (tatínka sourozenců, kteří tu žijí, je mu prý 92let). Asi si dovedete představit, že rádio jede na plné pecky a nechá polohluché i ty holubí návštěvníky.

Dva dny bylo porouchané a včera v něm namísto známých znělek a hlasů zaznívalo korona každou vteřinu a bez přestávky. Takže jsem se poměrně rychle vrátila s dětmi domů.

Starý pán má můj obdiv, já bych asi maximálně po třech hodinách takové palby dobrovolně opustila tento svět. Zprávám se vyhýbám obloukem, a rozhodně to nepovažuji za únik od reality, ale za nutnou mentální hygienu.

A přesně tak, jako se ladí stanice v rádiu, myslím, že můžeme ladit tu naši vnitřní stanici, vybrat si, co budu poslouchat, na co se budu dívat, jaké aktivity budu vykonávat a jak budu přemýšlet.

Vidět, jak se lidé staví na vlastní online nohy, otevírají restaurace a nevzdávají se. Nejspíš to do příštího roku bude takové inkubační období nikoho a snad to co nejvíc lidí přestane v co nejmenší újmě. Ale taky mám velkou důvěru v tuhle zemi, je tu obrovská energie a potenciál, lidé jsou náturou bojovníci. Jen tak něco je nesloží a jsou zvyklí čelit mnoha změnám a výzvám.

Tajně doufám, že tahle velká krize ho pomůže nastartovat a vyburcovat k daleko lepší a nezávislejší ekonomice. Vnímám tu nesmírnou energii (nesčetněkrát jsem slyšela, že lidé odjinud po příjezdu sem mají chuť a potřebu běhat, chodit dlouhé túry nebo jakkoliv sportovat) Stejně tak intenzivní jsou tu barvy a chutě, stejně tak silné je to palčivé slunce tak blízko nad hlavou…

I proto jsem opravdu ráda, že prostřednictvím šperků a jejich prodeje můžu přímo pomoct třem rodinám tady v Cuscu (ano, do party přibíráme dalšího šperkaře :). A o to větší mám radost, když jsou to moji kamarádi a znám je osobně.

Můj záměr vždycky byl vytvořit takový most mezi Evropou u Jižní Amerikou, ukázat na naše společné věci, nechat ten „exotický“ závoj jinakosti a vzájemně se obohatit. Myslím, že se můžeme opravdu hodně věcí naučit.

A přesně takovou energii mají i šperky. Nejsou nějaké umělé nebo „načinčané“, vznikající v pohodlí a luxusu. Jsou spíš syrové a opravdové.

Samozřejmě kvalitní (šperkařství tu má tradici už od dob Inků) a s opravdu jedinečnou vibrací.

Každý šperkař dělá celý proces od legování, tavení stříbra až po konečné „piplání“ a ohlazování detailů. Je to vážně kumšt.

 Já jsem si tu před lety dělala 3 měsíční základní kurz práce se stříbrem, doteď mám někde schovaný prstýnek a přívěsek ve tvaru mušle a fénixe :)  Pak jsem nastoupila na střední jako učitelka angličtiny a bylo po šperkařství.

Ale něco mi přeci jen zůstalo: zkušenost a vědomí, že šperkařství je čistá alchymie:

• Stříbro je element země, je to minerál a spolu se zlatem mají za sebou tu nejdelší evoluci mezi minerály, jsou proto nejušlechtilejšími kovy, nejlepšími vodiči energií a nejlépe si i rozumí s krystaly

• Je to práce s ohněm, který kov taví a dělá ho vnímavým, přístupným a tvárným. Ale nesmí ho být moc, jinak může kov přetavit. Musí se zlehka a postupně.

• Kov se pak musí chladit ve vodě, voda je elementem našich emocí.

• Stříbro se pak tepe a kuje a opracovává opravdu těžkým masivním kladivem, je to dřina. Přijde mi to jako ty těžké rány osudu, nebo ty zkušenosti, které nás stály opravdu hodně úsilí a které nás opracovávají, dávají nám formu. Něco z nás tvoří a vytahují, dávají nám zkušenost a poučení.

• Pak nastává proces laminace a všechna ta mravenčí umělecká práce s přesností na milimetry, na kterou je potřeba pořádná dávka trpělivosti. Urovnat, uhladit, obrousit, vsadit kámen. A to přesně na místo, ani o píď víc ani míň.

• Výsledkem je nakonec krásné, čisté, nové dílo s jedinečnou energií a poselstvím.

Myslím, že tahle vnější alchymie je odrazem té vnitřní, kterou v sobě každý a každá máme. Odrazem našich vlastních procesů, s kterými nám proto může pomoct.

Je opravdu kouzelné sledovat vývoj každého nového kousku. Je to přímá práce s živly a věřím, že na vás dýchlo to tajemství šperkařských dílen :)

Přeji vám krásný den a nejen ten jeden,

Zuzka