Jak v sobě najít poklad

Už nějakou dobu cítím potřebu vrátit se k psaní a k jedné pohádce, kterou jsem napsala před skoro třemi lety.

Rozdělím ji na dvě části a v dalším článku bude její pokračování a konec. Přikládám ilustrace, za které takhle znovu moc děkuji kamarádovi Dyno Buričovi. Píše pohádky a skládá písničky: vydal třeba tuhle knížku.

 

Myslím, že se v tomhle období opravdu hodí, symbolicky dává naději a ukazuje, že právě nějaké těžké a krizové období je často to nejlepší, co si můžeme přát. Nutí náš totiž ke změně a vytahuje naše skryté dary a poklady.

Pojďte se aspoň v myšlenkách přenést do peruánské džungle, poslechněte si její šelesty a zvuky a nechte na sebe sálat její teplo. Tady je pohádka Modrý poklad:

 

"MODRÝ POKLAD aneb Kdo se skrývá v srdci džungle?

 

Nedaleko města Iquitos žil mladý a urostlý rolník Diego.

Měl svou chýši, ženu a děti. Každý večer společně naslouchali zvukům v džungli, aby věděli, co je čeká.

Tak třeba když se ozýval spokojený šelest houpajících se opiček, věděli, že se není čeho bát. Ale jakmile slyšeli starostlivé halasení papoušků, poznali, že přijde silná bouře.

A protože se dovedli s přírodou dorozumět a měli se rádi, žili si tam spokojeně. Až jednou… Diego pěstoval banány. Nejradši měl takové malé, žluté, protože byly nejsladší. Jeho dva synové však milovali banány červené. Byly tak dobré! Daly se smažit nebo vařit a měly přesně takovou barvu jako obloha, když večer zapadalo slunce. Doma jich nikdy nebylo dost.

Jednoho dne řekla Moraima, Diegova žena: „Diego, už nemáme žádné červené banány a kluci mají hlad. Přines mi jich prosím tolik, kolik uneseš.“ „Dobře, hned jsem zpátky, srdce mé!“ odpověděl jí Diego. A protože už mu taky kručelo v břiše, rychle se vydal k plantáži.

Pískal si do rytmu a vesele pochodoval trávou, když vtom jako by do něj uhodil blesk: nikde žádné banány!!! Ani malé, ani velké, ani žluté, ani červené, ani modré ani zelené, zkrátka kde nic tu nic. Zůstal zkoprněle stát před svou plantáží a vůbec nevěděl, co si o tom má myslet. Spletl si snad cestu? Nebo to byl nějaký vtip?

 

HOTOVO1

 

Myšlenky se mu vířily hlavou. Začal palmy zkoumat. Díval se na zem, jestli třeba nezahlédne něčí stopy, ale nebyly tam. Pozoroval oblohu a koruny stromů, jestli se tam někdo neschovává, ale všechno vypadalo naprosto nedotčeně. Jediné živé stvoření, které zahlédl, byl velký motýl s nádhernými modrými křídly, které probleskovaly mezi zelenými listy jako kapky vody.

Motýl poposedával ze stromu na strom, otevíral a zavíral svůj modrý diamant, dokonce se pak i Diegovi posadil na rameno. To rolníkovi přišlo trochu zvláštní, protože normálně byli motýli velmi plaší. „Ty jsi něco viděl? Něco se mi snažíš říct?“ zeptal se ho. Ale motýl nic, mluvit neuměl.

Diego se ještě jednou zadíval na motýla, ale ten hned rychle odletěl. Mladý muž tam ještě chvíli stál, ohromen tím, co se stalo, i nestalo. Rozběhl se pak domů a už z dálky volal: „Moraimo, Moraimo! Stala se katastrofa, nebo snad krádež století! Zmizely nám všechny banány!“

Moraima si nejdřív myslela, že je to vtip. Když pak ale viděla zoufalý výraz svého muže, tázavě na něj kývla. Diego se mračil a řekl: „Víte co, pojďte se radši všichni podívat, jak se věci mají. Sám bych si chtěl myslet, že to všechno byl jenom sen.“

Všichni se tak rozběhli na plantáž a brzy zůstali s otevřenou pusou stát. Namísto krásných žlutavých hroznů na ně vykukovaly holé listy, samý šum a samý vánek, který jimi lehce pohupoval. Po banánech jako by se zem slehla. A hlavně, všechno vypadalo úplně v pořádku, nikde nebyly známky toho, že by banány někdo nosil, vozil nebo táhnul, byly prostě jen otrhané. Společnost jim dělal pouze ten krásný motýl, který tam prve poletoval.

„Co teď budeme dělat?“ zeptala se ustaraně Moraima a chtělo se jí brečet. Už si představila, že nemají co jíst, ani za co jídlo směnit. Synové ji objali a utěšovali, že se určitě nějaký viník najde, že to přeci není jen tak.

„Dojdu koupit trochu rýže,“ odpověděl na to Diego, „mám ještě nějaké úspory, tak se zařídíme.“ Vydal se směrem k vesnici. Nemohl teď myslet na nic jiného, než na to, jak nakrmí svou vyhládlou rodinu. Taky se chtěl poradit s místním stařešinou, co si o tom všem myslí.

Šel rychlým krokem pěšinou podél řeky, když vtom měl neodbytný pocit, že ho někdo sleduje. Rychle se otočil a k jeho překvapení to byl zase ten velký modrý motýl! „Co mi chceš? Víš snad, kdo to udělal?“ A když na to motýl nic neodpověděl, Diego na něj naštvaně sykl: „Jestli mě chceš celý den otravovat a nemáš nic lepšího na práci, radši se mi kliď z cesty, protože já mám naspěch.“ A motýl opravdu odletěl.

Diego koupil rýži a vydal se za starcem, který žil na druhém břehu řeky. Říkalo se o něm, že je mu sto deset let a že toho zažil a viděl právě tolik, jako měl vrásek v obličeji. Někteří se ho i trochu báli, ale zatím prý na všechno dokázal najít odpověď.

Diego překročil most a zavolal: „Yupe, Yupe! Jsi tu?“ tak se totiž starý muž jmenoval. Nikdo se neozval. Diego pomalu kráčel trávou, pozorně sledoval jakýkoliv pohyb, ale viděl jen líně rozvalené ještěrky.

„Yupe, můžu si k tobě dojít pro radu?“ zavolal. Vtom se ozval skřípavý hlas, připomínal něco mezi vrzáním dřevěné podlahy a hukotem kamenného mlýnku: „Jsem tady, Diego, pojď ke mně dovnitř.“ Diego chvíli váhal, než do chýše vstoupil, ale pomyslil na svou rodinu a vykročil.

„Ahoj, Diego,“ ozval se ten vysoký a třesoucí se hlas, „už tady na tebe čekám“. „Jak to? Copak víš, co mě k tobě přivedlo?“ zeptal se překvapeně Diego. Konečně zahlédl malého vrásčitého staříka. Byl hrozně hubený a ověšený všemi možnými náramky a náhrdelníky. Vypadalo to, že na něm chřestilo úplně všechno. Oblečení, šperky, kosti i hlas. Na sobě měl tmavě modrou tuniku, vlasy a vousy šedivé jako skomírající popel.

„Ano, vím to, můj milý. Už jsem si říkal, že jdeš nějak pozdě,“ odpověděl stařec, „víš, stává se to jednou za padesát let.“ „Takže, co se stalo?“ skočil mu Diego netrpělivě do řeči. Říkal si, proč ho na to stařec neupozornil, když už o tom dopředu věděl. „Pomalu a jistě, můj milý, nespěchej na mě. Musí se mi chtít vyprávět,“ odpověděl mu stařec. Rolník se omluvil a vyčkával. „Pojď, sedneme si ven k ohništi,“ vyzval ho stařec, „určitě si nás nějaká odpověď najde.“

Mladý muž tedy následoval starého ven a rozžehl plamen. Venku už se mezitím setmělo. Odvážné jazýčky začaly mlsně tancovat noční oblohou, chtěly se vyšplhat až ke hvězdám, ale zároveň nemohly opustit ohniště, protože by zhasly. Sváděly tak neustálý a zuřivý boj. „Skončí to jednou?“ pomyslel si nahlas Diego. „Ano, jednou…,“ odpověděl mu Yupe, „ale na nebi se ještě vystřídá mnoho hvězd, než tomu tak bude.“

„Víš, stává se to každých padesát let,“ zopakoval stařec, „v naší nebo v okolní vesnici, ale pokaždé na jiném místě. Přes noc zmizí obrovské množství banánů, úplně beze stopy. Jako by silou nějakého mocného kouzla.“

Diego jen horlivě přikyvoval. „A ono to vlastně kouzlo je, nebo spíš pradávná magie matky džungle,“ pokračoval vrásčitý muž. „Pověz mi, neviděl jsi poblíž tvých stromů krásného motýla?“ „Ano,“ dychtivě souhlasil Diego, „sledoval mě i cestou sem, ale poslal jsem ho pryč. Myslel jsem, že se mi vysmívá.“

„To od tebe nebylo právě moudré,“ řekl stařec, „to oni totiž vzali tvoje banány.“ „Cože, motýli?!“ vykřikl nevěřícně Diego a pomyslel si, že věk už se na starci přeci jen podepsal.

Vrásčitý muž se začal smát: „Nu, pověděl jsem ti, co vím. Jak s tím teď naložíš, už záleží jen na tobě.“ Diego poznal, že se opět unáhlil. Hloubavě se zadíval do tančících plamenů. Dokonce se mu zdálo, že v ohni vidí motýlí křídla, která se rozevírala a zavírala, pomalu a elegantně, jako by ho k něčemu zvala…

Měsíc roztál a kapal do vyhládlého ohniště. Modrá a smetanová barva luny se vpíjela do plamenů a konejšivě je uklidňovala. Na chvíli přestal ten věčný boj a všechno bylo v míru. Nesčetné odstíny ohniště připomínaly odlesky oněch křídel, nebo snad ještě něčeho jiného…

 

OheňY

 

Starý muž se pak rychle zvedl, ani se neotočil. „Mockrát ti děkuji, Yupe!“ stačil ještě rychle zakřičet rolník. Když potom pohlédl zpět do ohně, to úžasné představení bylo u konce. Diego si slíbil, že na tu krásu nikdy nezapomene. V duchu ještě jednou starci poděkoval a vydal se domů.

Tam už si o něj dělali trochu starost. Když jim pak Diego vyprávěl, jak u starce pochodil, zasněně ho poslouchali. Až ke konci jeho synové vyprskli smíchy: motýli… a banány? No kdo to kdy slyšel! Ozývalo se samé hahaha a chichichi a všichni byli v dobré náladě, jako kdyby se snad vůbec nic nestalo. Šli potom docela spokojeně spát. Ani si u toho jásotu nevšimli malého a tichého návštěvníka. Hádejte, kdo to byl.

Další den se pak rolník rozhodl, že zkusí modrého elegána vyhledat. Jenže – nemohl ho najít. Hledal na plantáži, na cestě do vesnice, u řeky i doma. Nic. Jako by se po něm země slehla. Diego z toho byl trochu zklamaný. Jak má té záhadě přijít na kloub sám? "

 

Doufám, že jste si aspoň chvíli odpočali u čtení a v dalším článku se dozvíte, jak to vlastně s Diegem dopadlo a jak tu záhadu vyřešil :)

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení