Jak v sobě najít poklad 2

Dnes se s vámi podělím o druhou část a rozuzlení pohádky. Doufám, že vám pomůže zpříjemnit tyhle společné chvíle s rodinou :D nebo třeba zažehne očka vašemu vnitřnímu dítěti.

 

Za ilustrace opět děkuji Dyno Buričovi.

 

Modrý poklad 

2. část 

 

 

Jenže motýl už se neobjevil. Rolník přemýšlel, co bude dál dělat, jak uživí rodinu. Vybavil si, že jako malý kluk rád kreslil. Za chvíli už držel tužku a papír a dal se do práce.

Šlo mu to tak dobře, jako kdyby byl tužku nikdy neodložil. Nakreslil motýla. Pak tvář své ženy. Linky se kroutily samy od sebe a stáčely se po papíře.

Druhý den se vydal do vesnice, vystavil svá díla a začal kreslit na přání. Světe div se, něco si vydělal. A další den zase. Maloval lidi a prales, řeku a zvěř, nebe i hvězdy.

Pak už za ním lidé chodili sami. Postupně si tak vydělal víc než prodejem banánů a plantáž prodal. Jednoho dne mu Moraima řekla: „Diego, vzpomínáš si na tu krádež banánů? Bylo to snad to nejlepší, co nás mohlo potkat!“

„Asi máš pravdu, má lásko,“ zamyslel se Diego. Kdepak asi teď poletuje jeho modrý přítel? Večer se potom s rodinou snažili uhádnout, co se to tenkrát stalo. Možná si motýli z banánů udělali houpačku, nebo z nich vyřezali malé totemy. Nebo snad banánům narostly malé nožičky a odcupitaly si do hloubi džungle.

Když se Diego další den vzbudil, líně se protáhl, protřel oči a k jeho velkému překvapení na něj koukal obrovský tyrkysový motýl!

 

Mofgfgfgfftílik

 

Nevěřícně zamrkal, aby se ujistil, že je vzhůru, ale motýl seděl na okraji postele a mával na něj křídly. Diego se rozhodl, že tentokrát ho určitě uletět nenechá a vydal se na cestu.

Vypadalo to, že ho motýl opravdu někam vede, že mu chce něco ukázat. Šli pryč od vesnice, podél řeky, malým porostem až do hustého lesa. Diego šel jako ve snu. Vzdálil se od známých míst, ale srdce mu říkalo, že jedná správně, že se nemusí bát.

Ušli takhle nějaký kus cesty a rolník se na chvíli zastavil, aby nabral dech. Když pak zvedl hlavu: ouha! Motýl se mu ztratil z dohledu. Začal se rozhlížet okolo sebe, ale neviděl nic jiného než samé kořeny a listy. Liány visely ze všech stromů a prolínaly se do nejroztodivnějších variací, jako by to byly neposedné vlasy paní džungle.

„Kam teď?“ zeptal se sám sebe a dodal: „Neměl jsem se zastavovat!“ Kolem dokola byl jen potemnělý prales, který nenechával proniknout sluneční paprsky. Diego nedaleko uviděl vyšší skálu a rozhodl se na ni vylézt, aby se trochu zorientoval.

Jak se tak blížil, všiml si, že se skála třpytí. Její zlatavé odlesky a modré tóny se mísily se stíny stromů a Diego si byl moc dobře vědom, že to není jen tak obyčejná skála. Když vylezl nahoru, padl mu do oka malý vytesaný oltář. Vlastně to byla taková šipka, jasně ukazující jedním směrem.

Mladý muž nezaváhal a tím směrem se vydal. Netrvalo dlouho a došel k malé mýtině, která prosvítala mezi stromy. Měla totiž úplně jinou barvu než okolí a zdálo se mu, že se z ní linula zvláštní záře. Našlapoval tiše a opatrně.

Vtom spatřil modrého motýla. Vynořil se před ním a vesele poletoval, nejspíš měl také namířeno za podivným světlem. Panovalo tu zvláštní ticho. Brzy viděl dalšího motýla a pak ještě dalšího.

Pomalu se před ním otevírala nádherná zelená louka, posetá stovkami drobných květin, jako nějaký vzácný zlatý koberec protkaný všemi barvami, které matka příroda stvořila.

„Kde se to tu vzalo?“ pomyslil si pro sebe Diego. Připadalo mu, že květiny něco šeptají, vyluzují, že tu ze všech stran zní melodie. A ta krásná vůně... Diego se zkusil štípnout. Bolelo ho to. Dostal trochu strach, jestli náhodou není nezvaným hostem.

Už už se chtěl pomalu otočit a vydat se zpátky, když vtom odněkud přilétlo hejno motýlů. A z druhé strany další. A pak ještě další. Najednou se objevilo takové množství motýlů, že snad zakrylo celou louku i s oblohou. Všude se to modralo a třepetalo, všude samá křídla a lehký bzukot.

Celá mýtina se změnila v jeden úžasný motýlí rej. Nebo spíš omamný tanec. Diego si všimnul, že to, co nejdřív vypadalo jako naprostý chaos, začíná dostávat určitou formu, že se před ním rodí něco obrovského a nevídaného!

Začal pociťovat posvátnou úctu. Jasně, to musí být ta magie, o které mu kdysi vyprávěl stařec! Třásla se mu kolena. Neuvěřitelné množství motýlů se proplétalo a splétalo v pramínky, v prameny a proudy. Před ním se objevilo tělo, potom tvář. Byla to žena.

„Jmenuji se Sajumi,“ ozvalo se mocným melodickým hlasem odkudsi ze středu modrého víru.

 

bohyna16

 

Diego cítil, že se nechává unést záplavou nebeských křídel a zapomíná na strach. „Nemusíš se mě bát,“ usmála se obrovská tvář před ním, „nic ti neudělám. Vlastně ti dlužím omluvu.“ Diego chtěl něco zakoktat, ale nepodařilo se mu ze sebe vydat ani hlásku.

„Opravdu,“ pokračovala Sajumi, „před rokem mí motýli vzali všechny tvé banány. Vlastně jsem ti to chtěla vysvětlit už dávno, ale zahnal jsi mého posla pryč.“

„M-moc se omlouvám,“ vykoktal konečně Diego.

„Potřebujeme je na přípravu kouzelného nápoje,“ pokračoval silný hlas, „mícháme ho s nektarem z bílých orchidejí a prachem z posvátné skály. Potřebujeme na to ty nejlepší banány,“ usmívala se Sajumi.

„Chtěla bych ti za to poděkovat a věnovat ti trochu našeho kouzelného nápoje. Je to mocný lék, který všechno zacelí, všechno zahojí,“ kývla Sajumi.

„Doneslo se mi také, že jsi díky tomu objevil daleko větší poklad. Našel jsi v sobě vnitřní sílu a rozkryl talent, který ti byl dán. To umí jen odvážní jedinci.“

Diego jen nevěřícně přikyvoval, omámen mocným kouzlem Sajumi a jejích slov. „Teď se klidně vrať domů, ale nikomu prosím neříkej, co jsi tu dnes viděl. Jinak kouzlo ztratí na síle. Schovej to ve svém srdci a vrať se k tomu tolikrát, kolikrát budeš chtít.“

„Děkuji, udělám to,“ zašeptal Diego. „A pamatuj,“ dodala Sajumi, „klíčem ke všemu je láska.“ „Láska… láska…“ rozeznělo se po celé louce, protože motýli se znovu dali do pohybu a mladá bohyně se začala rozpíjet.

Před Diegem se znovu roztančily všechny barvy, modrý rej a nebeské třepotání.

„Láska, láska,“ odráželo se od trávy a stromů okolo, rezonovalo i s tou nejmenší součástí pralesa, který ji pohlcoval a zase vydával zpět.

Diegovi připadalo, že vlastně neexistuje nic jiného než láska, že je úplně všude okolo, jen to tak nikdy předtím neviděl…

Nevěděl, jestli tam stál hodinu, nebo hodin několik. Nakonec zmizel i poslední modravý motýl, po Sajumi a celém tom zjevení ani památky.

Diego se obrátil a vydal se zpátky k domovu. Cítil, jako by v něm něco zářilo. Něco, co už nikdy neztratí. Chtěl to vepsat do svých obrazů.

Doma už ho nedočkavě čekala žena s dětmi a hliněný džbán s modrým nápojem. Diego je všechny přešťastně objal a věděl, že ať už se stane cokoliv, nikdy mu nebude chybět láska. A s tou dokáže všechno.

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení